Není normální aby 80% čechů jedlo banány

Jakub Caha

Lokální potraviny

A komu tím prospějete? Druhé straně?

Už sedmnáct dní si navzájem píšeme krásné krátké články o tom, jak bojujeme s výzvou stravovat se lokálně. Jak si pečeme vlastní chleba, nakupujeme předraženou mouku v bioobchodě a jak pláčeme kvůli nedostatku soli a kafe. Ale proč? Proč to vlastně děláme? Na to se pokouším odpovědět tímto článkem a vnést do problematiky trochu tvrdých čísel, místo zjednodušujícího (ač pravdivého) „no přece není ok jíst bramboru, co procestovala půl planety.“ Jinými slovy se tento článek zaměřuje na environmentální dopad globální logistiky potravin. Zároveň nastiňuji několik perspektiv na to, co se s tím dá dělat, a pokouším se navrhnout vlastní názor, co si z toho můžeme my, obyčejní smrtelníci, vzít do běžného života.  

Čím se platí za papáju? Uhlíkem. 

Problematice logistiky potravin se věnuje velké tělo výzkumu a rozhodně se nejedná o problematiku jednoduchou. Navíc je tato problematika poměrně nová, protože levný a masový transport potravin v globálním měřítku nám technologie a trh umožnili teprve před cca třiceti lety. V současné době jsme ale v situaci, kdy ceny transportu jsou tak nízko, že se s převážením potravin přes půl planety musí počítat prakticky všude (s výjimkou Severní Koreje, snad) právě kvůli neskutečně nízké ceně dopravy. Transport z Peru do Česka totiž dnes dokáže tržně konkurovat transportu z Pelhřimova do Svitav. Proto dnes jsme v situaci, kdy 15% veškerých světových uhlíkových emisí vzniká během transportu potravin. (zdroj: http://blogs.worldbank.org/transport/feed-future-l...

Kontejner shnilých kiwi = výhoda na trhu 

U „pouhých“ emisí CO2 ovšem problém nekončí. Palčivým ekologickým problémem je i měřítko, ve kterém dochází při globálním převozu jídla ke ztrátám. Zde je na vině souhra tržních faktorů. Zaprvé je cena, za kterou se potraviny obzvláště na globálním jihu vykupují od farmářů, velice nízká (ale zeptejte se kohokoli kdo něco pěstuje na českém venkově, tento problém je i u nás). Samotní farmáři na poli globálního trhu mají prakticky nulové možnosti, jak toto ovlivnit. Nadnárodní koncerny jsou příliš velcí hráči, než aby je jakkoli mohl ovlivnit zájem samostatných zemědělců (obzvláště je-li země původu ve třetím světě). Zadruhé, viz výše, cena za globální dopravu je nejnižší v historii, takže si ji mohou firmy dovolit ve velkém měřítku, často a do určité míry neefektivně (se ztrátami). Za třetí, více se vyplácí doprava v obřích množstvích (což by samo o sobě mohla být z enviro hlediska výhoda, ale má i svou odvrácenou stránku). A za čtvrté, jako určitá kombinace předchozích třech bodů, nadnárodním společnostem se prostě více vyplatí ztrácet v průběhu dopravy určité procento potravin, než investovat do složitých mechanismů šetrnější přepravy, které by omezilo ztráty. V důsledku se během transportu znehodnotí mezi 10% a 50% veškeré světové produkce potravin. Tento široký procentuální rozptyl je daný rozdílnými daty v rozdílných letech a podle druhu potravin (zdroj: viz výše, http://www.fao.org/fileadmin/user_upload/suistaina...

V rámci této problematiky ještě tři poznámky: 1) Podívejte se na film „Taste the Waste“ který působivě a přehledně mapuje problematiku. 2) Za zmínku stojí i palčivý problém sociální nerovnosti a chudoby, kterou nadnárodní společnosti způsobují mezi primárními producenty mnoha potravin na globálním jihu. 3) Výborná, v lecčems prorocká, publikace zastřešující tuto problematiku přehledně v širším rámci je „Globalizace a příroda“ od nakladatelství ČSAF. 

Tak se nám rozlilo mléko… a co s tím budeme dělat? 

Neúplně, ale pro přehled, jsem nastínil, co vlastně tedy je problém s globální logistikou jídla. Nebojte, nenechám vás v náhlém zavalení zelenou depresí, a poukážu i na několik přístupů, kterými se lidé v současnosti snaží problém vyřešit. 

Zaprvé, existuje přístup, kterému se věnuje velké množství výzkumu, který se snaží zachovat logistickou síť globálního měřítka, ale učinit ji environmentálně přátelštější. Jde například o zdokonalení podmínek, ve kterých jsou potraviny převáženy, o zdokonalování balícího procesu a podobně. V tomto přístupu stojí za zmínku například „green logistics“ (zdroj: v této doktorské tezi je krásně shrnutý přístup výzkumu v tomto odvětví i s návrhy na řešení konkrétních problémů https://publications.lib.chalmers.se/records/fullt...

Dále existuje přístup, ve kterém jde hlavně o efektivní využití technologie, jakožto nástroje, který umožní vysoké zefektivnění distribuční sítě. V podstatě se zde pracuje se stejně uhlíkově náročnými metodami, s možnostmi transportu, které stejně vystavují jídlo riziku znehodnocení, ale oba tyto faktory se snižují prostě tím, že se tyto metody využívají mnohem efektivněji. Jako ilustrace tohoto přístupu poslouží například odstavec o transportu zde:  https://www.foodlogistics.com/sustainability/artic...

Méně konkrétní, ale o to slibnější je třetí perspektiva. V praxi může využívat prvků obou přechozích. Jedná se o státní regulaci transportu potravin. Řečeno jednoduše, jde o to, aby jak jednotlivé státy, tak mezistátní celky upravily své zákony tak, že neumožní neekologický transport nebo například podpoří přepravu šetrnou. Vysoká politika je neskutečně vrtkavé bojiště, kde cokoli prosadit trvá velmi dlouho, ale můžeme pozorovat, jak například COP21 (http://www.cop21paris.org ), spojené národy, frakce evropských zelených v europarlamentu a bůh-ví-jaké-ještě nadnárodní smlouvy a subjekty sledují i tyto cíle. 

Nutno poznamenat, že právě kvůli povaze vysoké politiky a principech, na kterých vlastně demokracie stojí, prostě nelze očekávat, že se můžeme spolehnout na to, že to za nás někdo vyřeší a dál se chovat ekologicky nezodpovědně. 

Ale co s tím zvládne udělat Franta Vomáčka z Horní Dolní? 

Jíst lokálně. 

Trapné, co? Píšu tu sáhodlouhý článek a skončím u takhle banální věty, která je jasná vlastně už z toho, na jaké je stránce. Nicméně teď dokážu vysvětlit, proč je lokální strava v globálním měřítku smysluplná. Jezením z místní půdy totiž obcházíme spoustu problémů, které jsou globálně velmi palčivé. 

  • 1) Máte šanci takhle obejít nadnárodní hráče. Tohle je politická otázka, ale jak z levicových, tak z (nějak rozumně) pravicových perspektiv je prostě smysluplné přesunout svoji útratu k někomu, u koho je hierarchický žebříček mezi producentem a prodejcem co nejkratší. Já například kupuji zeleninu od farmáře, který si ji sám také pěstuje. Jediný, kdo ho může vykořisťovat, je trh samotný, ale s tím v současném tržním rámci máloco naděláme. 
  • 2) Dopravní řetězec probíhá v menším měřítku a je tedy lépe ovlivnitelný, méně ztrátový a efektivnější. Pokud zjistíte, že u vás na městečku obchodník se zeleninou každý den jezdí bezkatalyzátorovým dieselem z roku 1890, máte jak vy, tak farmáři, mnohem větší šanci mu to zatrhnout, než kdyby šlo o převoz milionu mandarinek na tankeru přes atlantik. 
  • 3) Vyžadujete méně ekologicky náročné formy transportu. Ne, vážně, najděte si, které druhy transportu nejvíce zatěžují planetu. Spoiler: Jsou to lodě a letadla. Jestli znáte někoho, kdo zvládne překonat tichý oceán na kole, tak má planeta vystaráno, ale dokud se někdo takový nenajde, doprava přes půl planety prostě nebude možná srovnatelně eko-friendly způsoby jako po pevnině.

Ještě praktická poznámka k tomuto tématu: v Česku je geniální možnost jak se dostat k lokální zelenině KPZ - vlastně nejetičtější možnost získávání zeleniny a ovoce. http://kpzinfo.cz/co-je-kpz/spolecenstvi-kpzek/

Závěr, aneb jeden brambor nestačí 

Mělo by to vyplývat z posledních odstavců. Můžeme upravit naše chování, ale jako jednotlivci zvládneme pouze nevýraznou lokální změnu, zatímco na globální problémy budeme trpět pořád. Skutečná naděje pro planetu je symbióza dvou aspektů. Na tom prvním už usilovně pracujeme, všichni v EKOvýzvě – je jím změna osobního chování. Ten druhý je ale nezbytný a je to tlak na systémovou změnu. Státní regulace trhu či jeho nahrazování efektivnějšími netržními strukturami, určitá míra státního či kolektivního plánování, mezinárodní závazné smlouvy, vliv občanské společnosti. Nesmíme dopustit stav, kdy si pouze s eko-friendly plnou nákupní taškou lehneme ke klidnému spánku, že už jsme jako „udělali dost“. Leželi bychom na hrobě ekosystému, jen s ironickou vlaječkou „bio.“ 

Existuje mnoho možností, jak se organizovat a přispívat ke strukturální změně. Tyhle stránky provozuje Greenpeace – organizace, která má dnes značný vliv na vytváření ekologičtější budoucnosti, a která by bez zapálené aktivity jednotlivců na lodi Rainbow Warrior nikdy nevznikla. Čím větší hnutí, tím silnější. Ať už jde o Přátele Země, různé politické strany a frakce Zelených všude po světě, ekologické anarchisty či prostě jednoznačně cílené skupiny, jako například tým za Ende Gelände, kterému jde o ukončení těžby uhlí v Německu, ty možnosti jsou a mají rozhodně větší vliv než nakupující jednotlivci. A zároveň existuje bohatá tradice metod, které jdou uplatnit. Od tlaku na politické představitele, přes aktivní činnost v legislativním procesu až po přímé akce ve stylu blokád dolů a sabotáží lovů. 

Nechci zakončit tento článek plochým zvoláním „organizujte se“ bez konkrétních návrhů. Řekněme, že si z tohohle článku všichni, včetně mě, odneseme domácí úkol. Tím úkolem je se informovat o činnosti jedné z organizací jako je Greenpeace, Zelení, Hnutí Duha, Food not bombs či jiné menší ekologicky emancipační organizace a najít jednu konkrétní činnost, kterou se každý z nás zapojí alespoň do jedné skutečné cílené činnosti, a následně vyjít s kůží na trh, osmělit se, skočit do studené vody, vyjít mezi lidi a mimo pohodlí domova. Nechci po nikom z nás hned, aby páchal ekologickou revoluci. Ale vyjít na jednu akci, jak je myšlen „domácí úkol“, to je skvělý první krok.

17/04

Další příspěvky Ekovýzvy

15/04

Barbora Adamková

Polovica mojich polo márnych snáh o lokálnejší život

Najprv to šlo fajn. Zeleninový vývar aj s rezancami ako od babičky, medvedie pesto, cviklové fašírky, boršč a k tomu míňanie zásob zo špajze. To, že zemiaky sú najlepším kamarátom človeka, som vedela už dávno, teraz to mám aspoň potvrdené. A jablká, jablká sú tiež super. Potom to už fajn nešlo. Nestíham a často jedávam vonku. Podporujem správňacké podniky, jem vegan, snažím sa vyberať si ‚lokálnejšie jedlá‘ ale aj tak. A potom idem do kaviarne a ...

celý příspěvek

Zobrazit více