Hledání bezpalmové kosmetiky

Včera, tedy druhý den mé ekovýzvy, jsem zjistil, že se v některých ohledech podcenil přípravu na bezpalmovou výzvu, a že i když mám plnou koupelnu, tak se náhle nemám čím mýt (ano, jsem prase). Proto dnes nastalo urychlené shánění veganských a bezpalmových mycích prostředků, vzhledem k akutnosti stavu omezené na dostupné kamenné obchody a supermarkety.

Vyřešil jsem to nakonec prozatimně aleppským mýdlem od brněnské firmy, čímž jsem vyřešil jak bezpalmový, tak veganský problém, a snad, doufám i problém lokální (i když tady záleží na tom odkud a jakým způsobem si ona česká firma nechává dovážet suroviny). Zbytek si budu řešit pečlivějším hledáním informací.

Zatím bych tu jen shrnul několik svých dosavadních postřehů:

  1. Kosmetický průmysl je ve většině zemí povinen udávat na obaly ingredience ze kterých se jeho výrobek skládá. Jenomže si pro tento účel vytvořil zvláštní názvosloví tzv. INCI („International Nomenclatur of Cosmetic Ingredients“), která se nekryje ani s triviálními, ani vědeckými názvy a je pro všechny mimo samotný průmysl naprosto nesrozumitelná. To znamená, že sice složení je na obalu povinně popsané, ale vy jako běžný konzument tomu nemáte naprostou šanci rozumět. Palmový olej tam tedy není nikdy napsaný jako palmový olej, ale je uveden pod nesrozumitelnými jmény odvozených látek, jež se z palmového leje vyrábějí, a nebýt internetových stránek jako https://www.slozeni-kosmetiky.cz , nebo některých férovějších obchodníků s přírodní kosmetikou (https://encyklopedie.biooo.cz ), naprosto nemáte šanci zjistit co je co.
  2. Cena. Průměrná cena ekologických bezpalmových mýdel a šamponů se pohybuje mezi cca 120 – 170 Kč. Je jasné, že abyste si mohli dovolit sestavit si svojí pravidelnou hygienu z takto ceněných výrobků, musíte na to mít prostředky a být jistým způsobem ekonomicky privilegovaný – ne nutně vyloženě bohatý, ale tak nějak „za vodou.“ Samoživitelka se dvěma dětmi, nebo rodina podpůrměrně placených prekarizovaných rodičů nemá naprosto šanci, zejména je-li zavalena starostmi o hypotéku, úzkostí z rozbité pračky a standardní zátěží z výchovy potomstva a vedení domácnosti. A vzhledem k tomu, že podle oficiálních statistik je takových rodin u nás až padesát procent, je jasné, že ekologický životní styl se nemá šanci uchytit jako mainstream bez zásadních ekonomických a sociálních změn.  Je to podle mě jeden z ukazatelů, jak úzce jsou environmentální a sociální otázky provázané a jak nejde řešit jednu oblast bez druhé.
Sdílet